Zvonek pro pekaře

V ulici za tržnicí zvoní pekař ručním zvonkem, když vyndá z pece druhou várku. Krátké dějiny zvuku, který oznamuje čas.

Napsala Ilse Marrow · 1 minuta · Přečíst na webu

Ve všední dny čtvrt na deset, v sobotu půl desáté — v úzké ulici za krytou tržnicí se rozezní ruční zvonek. Je to malý mosazný zvonek s dřevěnou rukojetí, takový, jakým kdysi učitel ukončoval přestávku. Zvoní jím ten z dvojice pekařů, kdo má zrovna ruce od mouky. Znamená to, že druhá várka je venku z pece. V téhle ulici to znamená už déle, než jsou oba pekaři naživu.

Zdá se, že to nikdo mladší padesáti neví. Mladší obyvatelé mají za to, že zvonek je milý detail, trochu divadla pro návštěvníky. Ti starší si obléknou kabáty.

První a druhá várka

První várka v pekárně je pro ty, kdo někam spěchají: pro pracující, ranní doprovod dětí do školy, pro každého, kdo jí vestoje. Z pece vychází v šest a do sedmi je pryč. Druhá várka je pro ty, kdo nikam nespěchají. Je to chléb k obědu, housky pro starou paní ze třetího patra, která už před desátou nezvládá schody, bochník, který jí nahoru nese sousedka.

Zvonek tu je proto, že druhá várka je příslibem jiného druhu. Její zákazníci nejdou kolem obchodu cestou někam jinam; někdo je musí zavolat. Před telefony, před dobou, kdy měl každý v kuchyni hodiny, kterým se dalo věřit, byl zvuk jediným způsobem, jak dát ulici vědět, že na ni čeká něco teplého.¹

Hodiny, které znějí

Líbí se mi, že zvonek odměřuje čas, aniž by ho ukazoval. Nedá se odečíst, lze ho jen zaslechnout, a z každého okna zní jinak: na rohu ostře, za dvorem tlumeně, v nejvyšších patrech skoro vůbec — tam se lidé odjakživa spoléhali na ty pod sebou, že jim zprávu předají výš. Tímhle způsobem neměří jen hodinu, ale i ulici, její hloubku a sousedskost.

Když se před několika lety pekařů ptali, jestli s tím zvoněním přestanou, když už má každý telefon, starší z nich řekl, že přestane, až přestane být chléb hotový. Byla to lepší odpověď, než si ta otázka zasloužila.²