EsejeČ. 8Věci, které odměřují čas · Část 4 z 4
Poslední vlak je slib
Vlak ve 23:52 odjíždí každou noc z téměř prázdného města. Nikdo ho nepotřebuje, a právě proto musí jezdit.
Poslední vlak z města odjíždí osm minut před půlnocí a většinu nocí v něm jede méně lidí, než má dveří. Počítala jsem je. Jedno říjnové úterý nás bylo jedenáct v šesti vagonech: dvě zdravotní sestry vracející se domů po pozdní směně, muž s pouzdrem na violoncello, který spal už od první stanice, skupina studentů, kteří vystoupili všichni najednou, aniž se rozloučili, a my ostatní, každý na sedadle obráceném proti směru jízdy, a dívali jsme se, jak světla na nástupištích jedno po druhém zhasínají.
Podle jakéhokoli výpočtu by vlak ve 23:52 neměl existovat. Autobus by tu práci zvládl za desetinu nákladů a poukázky na taxi pro zdravotní sestry by vyšly ještě levněji. Provozovatel to ví; každých pár let to dokládá zpráva konzultantů v tabulce.11Nejnovější zpráva je pečlivá, spravedlivá a má asi čtyřicet stran. Její doporučení najdete ve druhém odstavci; zbývajících devětatřicet stran vysvětluje, proč se jím nikdo nebude řídit. Vlak přesto jezdí a já jsem začala mít za to, že jezdí proto, že to vlastně není vlak. Je to slib vytištěný na samém konci jízdního řádu.
Co říká poslední řádek
Když čtete jakýkoli jízdní řád odspodu, mění se jeho povaha. První sloupce se týkají kapacity: kolik lidí, jak často, jakou rychlostí. Poslední sloupec je o něčem jiném. Říká vám, jak dlouho můžete zůstat venku, jak daleko od domova se může zatoulat rozhovor, než musí skončit. Vymezuje vnější hranici večera.
Když železnice zruší poslední vlak, stěžují si na to jen zřídka ti, kdo ho používali. Jsou to lidé, kteří ho možná někdy využijí. Žena, které vlak ve 23:52 nikdy neujel, si přesto plánuje večeře s vědomím, že by jí ujet mohl. Když vlak zmizí, večeře končí v deset, protože teď hrozí riziko — a to samo stačí.
Jízdní řád je seznam časů. Jeho poslední řádek vypočítává, co si smíme dovolit.
Tu větu jsem si ono říjnové úterý napsala na zadní stranu jízdenky a pořád jí věřím, ačkoli se čte lépe o půlnoci než ráno.
Komu slouží
Zdravotní sestry jsou nasnadě a záleží na nich. Město, které chce, aby lidé pracovali v noci, jim dluží možnost dostat se domů, aniž by to záviselo na někom, kdo na ně čeká vzhůru. Ale záleží i na violoncellistovi, stejně jako na studentech a na tom, kým jsem v tom vlaku já: člověkem, který se u něčeho krásného zdržel příliš dlouho. Posledním vlakem město říká, že člověk smí jednou zůstat někde déle, než měl, pokud to nepřežene.
Pár stanic za městem řidič ztlumí osvětlení v prázdných vagonech, aby šetřil energii, a vlak pokračuje tmou, zatímco svítí jen náš vagon — jako pokoj, který někdo vynesl z domu. Nikdo nemluví. Violoncellista spí. Je to nejveřejnější místo, které znám, a přitom místo, kde člověk může být úplně sám.
Cena slibu
Nepředstírám, že takový argument přijme finanční výbor. Slib je drahý právě proto, že se dodržuje i v nocích, kdy ho nikdo nepotřebuje. Právě to z něj dělá slib, a ne službu.22To rozlišení pochází od mé babičky, která je použila u majáků, ne u vlaků. Nikdy žádný maják neviděla; myslela tím svého bratra, který telefonoval každou neděli, ať měl co říct, nebo ne. V den, kdy vlak ve 23:52 pojede jen tehdy, když bude plný, přestane být posledním vlakem a stane se dalším vlakem, který jede pozdě.
Počítám tedy cestující a nikomu neříkám, kolik jich je. Jedenáct je málo. Zároveň je to přesně tolik lidí, kolik stačí, aby naplnili město vědomím, že se jeho obyvatelé mohou dostat domů.
Poznámky
-
Nejnovější zpráva je pečlivá, spravedlivá a má asi čtyřicet stran. Její doporučení najdete ve druhém odstavci; zbývajících devětatřicet stran vysvětluje, proč se jím nikdo nebude řídit. ↩
-
To rozlišení pochází od mé babičky, která je použila u majáků, ne u vlaků. Nikdy žádný maják neviděla; myslela tím svého bratra, který telefonoval každou neděli, ať měl co říct, nebo ne. ↩