Poznámky

Muž s pouzdrem na violoncello jel zase vlakem ve 23:52. Spal už od první stanice, jako minule, s jednou rukou položenou na pouzdře, jako by bez něj mohl odjet. Viděla jsem ho už čtyřikrát a nikdy jsem ho neviděla vzhůru. Rozhodla jsem se, že nechci vědět, kde hraje. Některé stálé tváře je lepší nechat být, jako počasí.

Po eseji o mých kuchyňských hodinách mi čtenáři posílali své vlastní nepřesné hodiny: předbíhající, zpožďující se a v jednom případě záměrně jdoucí pozpátku. Nejčastější odchylka je pět minut. Rekord je dvacet dva minut; drží ho čtenářka, která říká, že nikdy ani jednou nepřišla pozdě a nikdy ani jednou nevěděla, kolik je hodin. Žádná jména neuvádím. Všechny tyhle hodiny jsou domácím tajemstvím.

Velké hodiny v nádražní hale dělají něco, čeho jsem si před letošním jarem nikdy nevšimla: sekundová ručička oběhne ciferník o něco rychleji, než by měla, pak se na začátku minuty zastaví a čeká, dokonale nehybná, na signál odněkud odjinud. Potom minutová ručička poskočí a hodiny se znovu rozběhnou. Čas odměřují tak, že se na okamžik mýlí a pak se zase shodnou. Napadají mě horší způsoby života.

Studený vítr od severovýchodu se v noci snesl z náhorní plošiny a ráno byla hladina v přístavu o dvacet centimetrů níž, než slibovala tabulka. Staré schody u rybího trhu měly zelený pruh, který nikdo neviděl od loňské zimy. Na rohu tabulky přílivu a odlivu v okně kanceláře byl páskou připevněný ručně psaný lístek, vždy stejná tři slova. Chlapec si je opisoval do sešitu. Nezastavila jsem ho.

Tenhle týden jsem si za cenu šálku kávy koupila použitou sbírku esejů. Na okraje si do ní během zřejmě padesáti let psali tři různí čtenáři: jeden plnicím perem, samé otazníky; druhý tužkou, podtrhává a píše „ano“; a třetí propiskou, který opravuje ty předchozí. Čtenář s propiskou má vždycky pravdu a mám ho nejmíň ráda. Díky všem třem je ta kniha lepší.

Pekárna za tržištěm má v neděli zavřeno. Přesto se ve čtvrt na deset otevřou dvě okna do ulice, zůstanou otevřená minutu a zase se zavřou. Pozorovala jsem to tři neděle po sobě. Nikdo nečekal na chléb. Čekali na zvonek, ze zvyku, a když nezazvonil, vrátili se ke svým ránům trochu zklamaní a, myslím, trochu uklidnění vědomím, že týden má svůj tvar.

Při vyklízení kuchyňské zásuvky jsem našla jízdní řád autobusů z roku 2009, složený na osm dílů a měkký jako látka. Každá linka na něm pořád jezdí. Ani jedna už ne ve stejnou dobu. Linka 14 dřív odjížděla v sedm minut po celé; teď odjíždí ve dvanáct. Někdy mezi těmi dvěma časy se konala schůze, při níž se každému z nás posunulo ráno o pět minut, a nikdo si nepamatuje, že by s tím souhlasil.

Čtenář, který vyrůstal na protějším břehu, mi napsal, že v mlze trajekt dvakrát krátce zatroubí, ne jednou dlouze. Člen posádky to potvrzuje. Dlouhé zatroubení je pro jasná rána. Esej jsem opravila a jsem za to vděčná: nic nedokazuje, že někdo dočetl až do konce, tak jako oprava.